Abstrakt
Cílem dlouhodobého výzkumného šetření je zmapovat úroveň vybraných krizově intervenčních kompetencí pedagogických pracovníků. Výzkumný vzorek je tvořen 1020 pedagogickými pracovníky, především učiteli mateřských, základních a středních škol a vychovateli s různou délkou pedagogické praxe.
Při výzkumu byl využit kvalitativní výzkum. Bylo uskutečněno 102 skupinových rozhovorů s vybranými respondenty.
Zjištěné výsledky ukazují na několik významných skutečností. Z celé studie vychází vysoká míra necitlivosti řady pedagogů k projevům syndromu sexuálního zneužívání dětí (syndromu CSA). 60 % respondentů nebylo schopno úspěšně detekovat projevy syndromu CSA.
Stěžejní částí šetření bylo posuzování a analýza tří modelových situací, které představovaly rozhovory pedagogů. Všechny situace přitom obsahovaly zásadní chyby, kterých se pedagogové při vyšetřování syndromu CSA mohou dopouštět.
Dle autorčina názoru jsou i tyto výsledky hodnocení modelových situací alarmující. Známky přidělené k modelovým situacím je třeba považovat obecně za velmi nízké, což opět svědčí o jisté necitlivosti respondentů k vykresleným prohřeškům při vyšetřování syndromu CSA.
Prezentované výzkumné šetření nelze samozřejmě, vzhledem k velikosti vzorku, zobecňovat. Autorka se však domnívá, že je třeba brát velmi vážně veškeré náznaky nekompetentnosti, která by v reálné školní situaci mohla vést k profesnímu pochybení pedagoga.
Východiskem ze současné neutěšené situace může být pouze systematické vzdělávání pedagogických pracovníků, které bude založeno nejen na získávání znalostí, ale také sociálních dovedností, a to pokud možno formou sebezkušenostního výcviku.