Studie se snaží představit roli Husa a husitského hnutí v Církvi československé, od roku 1971 zvané Církev československá husitská. Všímá si, že po vzniku CČS v roce 1920 převládaly v církvi spíše romantické reminiscence na Husa živené Masarykovým ideálem humanitním, jež ovšem daly podnět k široké symbolické, liturgické, umělecké a zčásti i ideové tvorbě.
Popisuje rozmělňování identity CČS v totalitních krizích československého státu, v období nacismu a komunismu, kterou jí pomáhaly překonávat symboly a myšlenky husitské tradice, a jak se koncem šedesátých let zrodila myšlenka rozšíření názvu o výraz "husitská", jenž byl církví přijat na VI. sněmu v roce 1971 a jak mělo toto rozhodnutí pozoruhodný vliv na kvalitu a odbornost studia Husových děl a dalších textů pocházejících z husitské tradice.