Abstrakt
V příspěvku se zabýváme vlastní (syntaktickou) reflexivitou - tedy případy, kdy reflexiva se/si jsou klitickými tvary reflexivního zájmena, vyjadřujícího referenční totožnost aktantu v subjektov é pozici (typicky Konatele děje) a aktantu vyjádřeného daným zájmenem. K diskusím o tom, zda reflexivní klitika se/si a po řadě jejich dlouhé tvary sebe/sobě u tzv. vlastních reflexiv plní ve větě stejnou funkci, chceme přispět analýzou jejich vlivu na kongruenci s povrchověsyntaktickým doplňkem uvozeným (zejména) výrazem jako.
Předmětem naší argumentace jsou významové distinkce mezi reflexivními konstrukcemi vyplývající z rozdílů ve shodě doplňku a dále ověření, či vyvrácení obvyklého popisu, podle kterého rozdíl klitické a dlouhé formy reflexiva má vliv na udělování pádu doplňku.