Abstract
Stranické systémy se jakožto velmi dynamická entita nevyhnou tomu, že v rámci nich neustále vznikají (ale i zanikají) další a další politické strany. Zhruba od 80. let 20. století se fenoménu nových politických stran začala systematicky věnovat i politologie.
Na pozadí procesu vzniku a působení nových politických stran totiž celá řada autorů vysledovala vzorce pro nové strany naprosto signifikantní. Jako jeden z klíčových momentů se pak jeví snaha o vymezení toho, co vlastně nová politická strana je, případně jak novost politické strany chápat a měřit.
Přestože ani české politické prostředí se vzniku a potenciálnímu úspěchu nových politických stran přirozeně nemůže vyhnout, výzkum založený na teoretických konceptech novosti zde zůstával dlouhou dobu prakticky marginalizován. Výsledky předčasných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (dále jen PS) v roce 2013 však ukázaly, že nové strany si o své místo opět řekly více než hlasitě.
Nepřehlédnutelnými symboly tohoto průlomu "nováčků" byla hnutí ANO 2011 a Úsvit přímé demokracie. Tato vícepřípadová studie si v první části klade za cíl diskutovat vhodnost vybraných přístupů zabývajících se teorií nových politických stran.
Empirická část se posléze zaměří na zmíněné nové subjekty úspěšné v předčasných volbách do PS 2013, přičemž je v daném kontextu podrobí detailnější analýze tak, aby efektivně zachytila jejich společné rysy, ale i odlišnosti.