Abstract
Organizační stabilita politických stran je vnímána jako jeden z klíčových indikátorů kvality demokracie. Jak však ukazuje poslední vývoj stranických systémů v nových demokraciích, významných volebních zisků dosahují také subjekty bez výraznější organizační kontinuity, které se naopak proti zavedeným politickým stranám vymezují.
Tyto nové politické strany staví zejména na personalizovaném způsobu vedení a využívání pokročilých technik politického marketingu. V rámci české odborné debaty byl tento jev doposud zkoumán zejména prostřednictvím indikátorů stability stranického systému, jako jsou např. agregovaná volatilita nebo fragmentace.
Méně pozornosti bylo naopak věnováno rozdílům v organizační struktuře jednotlivých stran. Příspěvek si tedy klade za cíl odpovědět na otázku, jak probíhá proces institucionalizace u rozdílných typů politických stran a který z možných vzorců institucionalizace vede k ukotvení politické strany ve stranickém systému.
Jako analytický rámec je využita teorie institucionalizace politických stran, která je pojímána jako multidimenzionáln í koncept schopný postihnout organizační variabilitu nejen při vzájemném srovnání jednotlivých aktérů, ale i při jejich vývoji v čase. Empirická část práce zahrnuje systematickou analýzu devíti parlamentních politických stran v rámci tří volebních období (2006 - 2013).
Vedle volebních statistik analýza pracuje s daty z výročních finančních zpráv, údaji o počtech členů a výstupy ze sociologických šetření Comparative Study of Electoral Systems.