Abstrakt
Rozhovor s divadelním kritikem a teoretikem Pavlem Rudněvem o současném ruském divadle. Ve své přednášce Jak se mění současné divadlo, jeho metody a významy upozorňujete na to, že velká část ruské společnosti považuje za umění pouze klasická díla a současní autoři v nich vyvolávají nedůvěru.
Proč to tak je? Téměř celé 20. století je v Rusku poznamenáno cenzurou a země tak byla zbavena možnosti projít různými kulturními fenomény jako strukturalizmus, postmoderna, psychoanalýza, absurdní divadlo aj. Od toho všeho jsme byli izolováni.
Lidé stále žijí ve vleku principů sovětské kultury, tedy přesvědčení, že má vychovávat, vertikalismu a socialistického realismu, který znázorňuje život prostřednictvím pozitivních příkladů a tedy ne takový, jaký skutečně je, ale jaký by měl být. A pak je tu i fakt, že život v Rusku se líbí málokomu, proto když se objeví umělec, který ho začne upřímně popisovat, lidé nemají ani tak problém s jeho estetikou, ale spíš s tím, o čem hovoří.
V Rusku bohužel přežívá velmi silná nostalgická intonace, a modernizace proto vzbuzuje nenávist. Nedaří se nám zbavit se minulosti, zapomenout na ni.
Do jaké míry je divadlo (nebo všeobecně umění a kultura) spojeno s běžným životem ruského občana? Ovlivňuje společenská a politická situace vztah lidí k umění? Právě dnes probíhá boj o to, čí hlas bude mít ve společnosti větší váhu, jestli hlas umělce, nebo hlas politika. A politický systém chce represemi hlas umělce oslabit. celý rozhovor najdete v čísle