Cílem studie je představit českého exulanta Václava Klejcha (1682-1737) jako aktéra komemorace soustavně usilujícího o kultivaci kolektivní paměti českého společenství dané doby. Za jeden z nejzajímavějších Klejchových memorativních aktů lze přitom považovat Evangelický kancionál (1717, 1722, 1727), a to včetně předmluvy pojednávající o historii vydávání českých kancionálů.
Tato předmluva přitom vytváří s Klejchovými jinými předmluvami, v nichž pojednal o dějinách vydávání českých překladů bible (1720), českých katechismů (1727) a českých postil (1734), doplňující se celek, v němž jejich autor usiloval o systematické představení hlavních oblastí české reformační tištěné náboženské literatury s podobným výkladovým konceptem. Klejchovo intenzivní angažmá v českém literárním životě první poloviny 18. století, jež má do značné míry protějšek v protikladně motivovaném působení jeho generačního souputníka, jezuity Antonína Koniáše (1691-1760), lze vnímat též v kontextu mizející paměti živých svědků na českou reformační minulost, kdy se náboženská identita českých nekatolíků stále více utvářela pouze pomocí jednoho prostředku umožňujícího ""trvalou"", transgenerační paměť, tj. pomocí knihy.
Klejch se zjevně snažil o to, aby z české kolektivní paměti nezmizela její nábožensky reformační složka, resp. usiloval o formování kolektivní paměti evangelíků užívajících češtinu jako bohoslužebný jazyk, aby z ní nezmizelo vědomí jedinečného českého vkladu do dějin evropské náboženské reformace.