Rok 1989 přinesl uměleckohistorickému bádání nové metodologické i institucionální impulsy. Obor se na jedné straně striktněji vymezil vůči příbuzným disciplinám, avšak na straně druhé jej obohatily interdisciplinární přesahy do oblastí kulturní historie, kulturní a sociální antropologie, tzv.
Nových dějin umění a sociální lingvistiky. ""Národní"" perspektiva byla částečně nahrazena nadnárodním či transnacionálním výzkumným polem, které však přináší ne vždy přesvědivé výsledky. Nové možnosti se otevřely oboru památkové péče, který se opětovně snaží o definici vlastních teoretických a metodologických základů.
Památková péče v podmínkách po roce 1989 svádí stálý boj jak s tendencemi k nesmyslnému ničení památek, tak s důsledky korupce ve veřejné správě.