Text analyzuje československé politické dějiny první poloviny 70. let na příkladu řešení prezidentské otázky s akcentací na roli Gustáva Husáka. Poukazuje na diference mezi jednotlivými aktéry ve vedení KSČ, zvláště na nejednotnost "zdravých sil", přičemž lze hovořit o rozkladu tohoto bloku levých komunistů zformovaného během československého jara na několik menších skupin.
Vasil Biľak byl pod tímto vlivem a sovětským tlakem donucen rezignovat na ambice stát v čele KSČ a musel se spokojit s pozicí stranické ""dvojky"". Sovětské vedení spatřovalo společenskou stabilitu Československa ve stabilitě stranického vedení a zejména stavělo na spolupráci Gustáva Husáka a Vasila Biľaka, kterým to bylo dáváno najevo.
Ludvíku Svobodovi neumožňoval zdravotní stav plnohodnotně vykonávat prezidentský úřad, osobně ani o udržení funkce neusiloval, přesto byl v zájmu politické stability ve funkci potvrzen v březnu 1973 a zůstával jakýmsi provizorním řešením. Hypotéza, že byl nakonec donucen v květnu 1975 k odchodu z prezidentského postu proti vlastní vůli, nebyla potvrzena.
Svoboda se nenacházel ve stavu, aby mohl tento akt vědomě učinit. Snaha Gustáva Husáka obsadit prezidentský úřad průběžně narážela na otázku kumulace funkcí a nacionální faktor, přesto se mu díky centristické politice a podpoře Moskvy podařilo dosáhnout v této otázce "podivnou jednotu" ve vedení KSČ a stal se v květnu 1975 prvním a zároveň posledním československým prezidentem slovenské národnosti.
V českých očích zůstával nadále Slovákem, jenž výrazně participoval na procesu normalizace společnosti po srpnu 1968, pro slovenský národ se čím dál více stával odrodilcem - "pražským Slovákem".