Abstrakt
Pravopis je tradičně definován jako soubor pravidel o reprezentaci fonémů v písmu. Proto se jeho funkce dělí na zaznamenávací a vybavovací, tedy pravopis vytváří pravidla pro záznam fon émů a jejich opětovnou produkci, Pravidla pravopisu jako soubor normativních aktů musejí být vytvořena určitou autoritou a lze je považovat za konkrétní realizaci jazykové politiky, resp. jazykového plánování.
Cílem tohoto příspěvku je demonstrovat na vybraných příkladech z vývoje českého pravopisu 19. a 20. století, jak se do něj promítala politická ideologie.