Článek přibližuje jedenáct projektů, které v uplynulé dekádě usilovaly o cílené využití vzd ělávacího potenciálu kulturního dědictví ve školní praxi a díky tomu podnítily účinnou spolupráci škol s paměťovými a památkovými institucemi. Příklady ze zahraničí i z českého prostředí jsou představeny v kontextu teoretických východisek a konceptů, na jejichž základě vznikly.
Společným didaktickým jmenovatelem všech uvedených příkladů je ""výchova pro kulturní dědictví"" neboli autentické učení žáků, pramenící ze smysluplného podílu na péči o kulturní dědictví.