V tomto článku se autoři zabývají problémem vzdělávání seniorů v pokročilejším věku, postižených často specifickými kognitivními poruchami, jejichž vzdělávací potřeby se kvalitativně liší od vzdělávacích potřeb jiných skupin seniorů. Specifikou této skupiny seniorů je to, že dosavadní znalosti a dovednosti ze všech oblastí lidského života se vlivem různých poruch, onemocnění či úrazů postupně mohou ztrácet.
Proto je důležité hledat odpovědi na otázky, jak takto postiženým seniorům pomoci co nejdéle udržovat schopnost využívat dosavadních znalostí, dovedností a informací - jak v oblasti každodenního praktického života, tak i v oblasti duševní, duchovní a sociální. Nad těmito otázkami se zamýšlí kolektiv autorů reprezentujících několik oblastí péče o seniory: sociální, ergoterapeutické, duchovní a aktivizační.
Autoři si zároveň uvědomují, že daná problematika je mnohem hlubší, než je obvykle prezentováno v popularizační literatuře a v mediích, a proto se snaží vidět problém vzdělávání seniorů spíše jako edukaci - doprovázení. Taková edukace je spojena zejména s prohlubováním lidského vztahu a holistickým, tj. celkovým přístupem k druhému člověku, zvlášť pokud se nachází v pobytovém zařízení, kde hrozí riziko institucionalizace.