Příspěvek se zabývá reflexí nacionalismu devadesátých let dvacátého století v tvorbě chorvatských "exilových" autorek Slavenky Drakulićové a Dubravky Ugrešićové. Zaměřuje se na rozpor feministicky orientovaného autorství, tzv. "ženského psaní", jehož dynamika je založena na politické a kulturní pozicionalitě k veřejnému diskurzu "dekadentního socialismu", tj. kritice negativních percepcí a diskriminatorních praktik, vůči neokonzervativismu tranzitivních devadesátých let konstruujícím ideologii "pravého chorvatství" na opozici k integračně profilované jugoslávské ideologii "bratrství a jednoty".
Zajímat nás budou především subverzivní ženské identity odrážející skrze semi-autobiografický model narace politizovanou "ženskou zkušenost" a kritizující mocenské strategie nacionalistického patriarchálního diskurzu vyžadujícím návrat ke konzervativním modelům ženství (kolektivním mytologémům patriotické ženy: matky, sestry a oběti). Ačkoliv se příspěvek zaměřuje na literární analýzu v kontextu chorvatské prózy, s ohledem na širší problematiku genderu v kultuře a strategiím reprezentace a vylučování, bude pojat z interdisciplinární perspektivy.
Jeho cílem je nejen osvětlit kulturní stereotypy v konstruování individuálních a kolektivních (jugoslávských vs. exkluzivně chorvatských) identit, především však doložit na politizované recepci "kontroverzních" autorek Slavenky Drakulićové a Dubravky Ugrešićové atmosféru kulturní oprese chorvatské tranzice.