Abstract
Příspěvek se zabývá problematikou zobrazení posledního soudu. Jeho cílem je interpretovat význam ztvárnění této představy v kontextu klášterní architektury Nového Španělska 16. století.
Pátrá přitom nejenom po významu zobrazení, ale také souvisejících staveb a architektonických prvků. Metodologie příspěvku vychází z antropologie a teorie umění, konkrétně ze sémiotického pojetí kultury C.
Geertze, konceptu ""přechodového rituálu"" A. van Gennepa a z ikonologie E. Panofského.
Analýza sémantického inventáře pramene, to jest fotografického materiálu pořízeného in situ, odhalila, že ztvárnění posledního soudu v Novém Španělsku byla uzpůsobena požadavkům objednavatelů tak, aby odpovídala potřebám evangelizace nativních obyvatel Nového Španělska a ideologicko-mocenským nárokům řádové církve a představitelů španělské královské moci. Obrazy a reliéfy posledního soudu sloužily k christianizaci a akulturaci domorodého obyvatelstva.
Ve spojitosti s klášterní architekturou a křesťanskou liturgií se staly součástí přechodového rituálu, jehož cílem bylo Indiánům umožnit oprostit se od předkolumbovského obrazu světa a náboženských představ, přijmout nový západní obraz světa a s ním spojený kult v podobě křesťanské víry, a začlenit se tak do utvářející se společnosti Nového Španělska.