Autor přistupuje k tématu z několika úhlů: fenomenologického, terminologického, z hlediska evropského konstitucionalismu a ústavního pluralismu a souvislosti s dialogem soudů. Dospívá k závěru, že evropský konstitucionalismus by neměl být monistický a přestože národní ústavní soudy nejsou konfrontovány s hirerachickým evropským konstitucionalismem, nemohou jej opomíjet a v případě potenciálního konfliktu konečných interpretů mají soudní dialog aktivně zahájit.