Jazykový zákon (1920): česká odplata, upevňování národního charakteru státu, hospodářsko-sociální pragmatismus, nebo kultivace tradice bilingvismu? K názorům české veřejnosti na významy státního jazyka
Abstrakt
Úvodní podkapitola se zabývá nerovným postavením českého jazyka v Rakouském císařství a za Rakousko-Uherské monrachie, ale i jeho identitou - představující (symbolickou, sdružující) důležitost. Neúspěšný boj o postavení českého jazyka na roveň s dominantním (fakticky státním) jazykem - tedy němčinou - bylo velmi zpolitizované od sedmdesátých let devatenáctého století.
Nicméně, česká společnost vstoupila do Republiky československé se zkušenostmi z období První světové války, ve kterém český jazyk více ztrácel na významu. Druhá podkapitola analyzuje oficiální české myšlení po tzv. puči.
Třetí podkapitola se zabývá dvěma body pohledu na jazykový zákon jako součást ústavního práva (29. února 1920), který porhlásil český a slovenský jazyk za úřední jazyky Republiky. Čtvrtá podkapitola je věnována českému posouzení nové Ústavy, která byla vnímána jako vellké dílo mladé demokracie aa jako základ nezávislosti českého státu. Pátá podkapitola upoukazuje na to, jak byla Ústava zneužívána v politickém boji, kterého se účastnily všechny velké strany, kromě Sociálně demokratické strany.
Zatímco se šestá podkapitola zabývá negativním přístupem českoněmecké politiky k jazykovému zákonu, sedmá kapitola analyzuje extrémní české koncepce. Poslední podkapitola dokumentuje diskrepance mezi českoněmeckou politkou odmítání českého jazyka a českoněmeckou praxí rozumného přijímání výuky českého jazyka jako hospodářské a sociální nezbytnosti.