Studie analyzuje problematiku husovského bádání. Z českého vědeckého prostředí autor vyzdvihuje práci historika Šmahela, která je záslužná právě proto, že v době, poznamenané zpochybňováním jednotlivých ověřených výsledků bádání, spolehlivě sumarizuje, k čemu se v bádání v posledních dvou stoletích o Husovi dospělo a na co bude nutné navazovat.
Autor konstatuje, že dosavadní bádání bylo poznamenáno hodně konfesionálně a jako nejvíce rozdělující v tomto ohledu je považován Husův spis o církvi. Názory Jana Sedláka a Matthew Spinka bude třeba přehodnotit, neboť ekumenický proces, jímž Husův odkaz prošel za poslední desetiletí, přesvědčivě ukazuje, že bude třeba bádat především nad Husovým odkazem teologickým.
Zlomové bylo v této otázce prohlášení, které během římského sympozia o Husovi učinil papež Jan Pavel II, když označil Husa za osobnost, která patří mezi reformátory církve. Autor považuje za důležité, že Hus se stává opět předmětem dialogu a znovu jsou promýšleny otázky, spojené zejména s eschatologií; zároveň dokazuje, že Husa nelze nově interpretovat bez důkladného nového zhodnocení jeho teologických postojů.
Postuluje nový, odvážný přístup k Husově teologii, která je klíčem k celému jeho myšlení filozofickému i ke společenské reflexi.