Abstract
Na otázku, zda je třeba v ČR doporučených postupů pro RO, je jen jediná správná odpověď. Samozřejmě ano, a to z mnoha důvodů.
V klinické praxi se často uchylujeme ke sporným diagnostickým i terapeutickým postupům - např. u prospívajících ublinkávajících kojenců. Stále ještě jsou pracoviště, kde je k diagnostice RO využíváno sonografické vyšetření.
Nejednotný je přístup k indikaci impedančního a pH-metrického vyšetření. V řadě případů jsou neindikovaně používána prokinetika, mohou se vyskytnout sporné indikace k provedení fundoplikace.
Nejméně přehledná je situace v oblasti tzv. mimojícnových příznaků RO, kde se postupy liší nejen mezi jednotlivými pediatrickými subspecializacemi, ale dokonce i mezi lékaři v rámci daného podoboru. Ve všech výše uvedených oblastech a v mnoha dalších bylo nutno dosáhnout konsensu a poskytnout tak praktické rady pro kolegy v terénu. Žijeme v době medicíny založené na důkazech a měli bychom se tedy posunout z přístupu čistě zkušenostního k přístupu kombinovanému.
V zahraniční literatuře je nyní k dispozici řada zdrojových dat i doporučených postupů, které se mohou stát inspirací i pro tuzemské lékaře.