Problematika zdravotně-sociálních služeb prošla výraznými změnami souvisejícími s reformou veřejné správy, kdy v souvislosti se zrušením okresních úřadů došlo v roce 2003 k převedení sociálních i zdravotnických služeb včetně některých zařízení do režimu působnosti samosprávných obcí i krajů. V oblasti sociálních služeb dostaly kraje na starost proces jejich plánování, registrování a od roku 2015 také jejich financování.
Poznatky v článku jsou založeny na kvalitativním metodologickém přístupu, kdy byla využita kombinace analýzy veřejně politických dokumentů a odborné literatury s analýzou primárních dat z empirického šetření metodou ohniskových skupin mezi pečujícími o seniory a osoby se zdravotním postižením a poskytovateli zdravotně-sociálních služeb v rámci Středočeského regionu. Na základě realizovaného výzkumného šetření mezi poskytovateli zdravotně-sociálních služeb a rodinnými pečujícími lze konstatovat, že některé druhy služeb se ukazují jako nedostatečně rozvinuté.
Jedná se zejména o terénní pečovatelské služby, sociální služby pro starší děti a dospělé se zdravotním postižením, odlehčovací služby a další služby podpory pečujícím osobám. V oblasti zdravotní péče byla především pečujícími osobami identifikována nedostatečná dostupnost hospicové péče (ústavní i domácí) a nízká ochota praktických lékařů poskytovat návštěvy v domácnostech na péči závislých pacientů.
Velkým problémem je i neprovázanost zdravotních a sociálních služeb na území kraje a nedostatečná informovanost o těchto službách. Z hlediska poskytovatelů služeb a pečujících osob je jim blíže zejména úroveň obcí, kam častěji směřují své požadavky.
Výrazný rozdíl mezi zdravotními a sociálními službami je způsoben zákonnou povinností krajů plánovat rozvoj sociálních služeb, vytvářet krajskou síť sociálních služeb a tu pak financovat. V oblasti zdravotnictví takováto povinnost neexistuje, což výrazně podmiňuje rozvoj i dostupnost zdravotních služeb a jejich provázanosti se službami sociálními.