Abstract
Senekova tragédie Oidipus se otevírá Oidipovým monologem, v němž hrdina poukazuje na tíži břemene vladaře a na svou předcházející situaci starostí zbaveného exulanta (curis solutus exul). Na konci hry se Oidipus opět stává exulantem, zbaveným vlády.
Mezitím ovšem do šlo k osudovému odhalení, které se odehrává jako rozřešení (solvere) věštby, podobně jako získání vlády v Thébách předcházelo rozřešení hádanky Sfingy. Druhý Oidipův exil je tedy výsledkem rozpletení dvojznačnosti věštby, které vede ke splacení viny (poenas solvere, iusta persolvere).
Oidipova schopnost řešit/splácet (solvere) se tak stává předmětem tragické ironie nesené dvojznačností, na níž poukazuje J.-P. Vernant jako na konstitutivní prvek žánru tragédie.
Oidipus je ukazován jako v první řadě jednající, ale zároveň jako předmět dění, jako vlečený osudem. Jakožto hrdina-řešitel (ambigua soli noscere Oedipodae datur) tuto situaci sám nahlíží a v souladu s tímto odhalením na sebe uvaluje trest reprodukující tragickou dvojznačnost - smrt, která není smrtí (nec sepultis mixtus et vivis tamen exemptus).
Příspěvek si klade za cíl sledovat tragickou dvojznačnost v užití slovesa solvere, střídání aktivity a pasivity, a pokusit se na tomto střídání ukázat vztah jednajícího subjektu a osudu vyjádřeného sudbou. Takové zkoumání umožní nahlédnout, jakým způsobem Senekova tragédie Oidipus předvádí paradoxnost lidské situace, v níž se vše děje podle osudu, a člověk se přitom nutně svým jednáním osudu ujímá a za své činy nese odpovědnost.