Studie pojímá stáří a mládí jako kulturně konstruované tělesné identity a zaměřuje se na způsoby, jimiž jsou v diskurzu české vývojové psychologie druhé poloviny 20. století budovány jejich re-prezentace. Zkoumání je orámováno zavedením pojmu corpus, kterým se studie pokouší podtrhnout specifi čnost těchto tělesných identit.
Corpus je potom defi nován třemi charakteristickými bloky: tvoří inventář charakteristických vlastností; klade identitu jako něco původního do lidského těla; činí z jednotlivých identit odlišné živočišné druhy. Na ose těchto tří bloků se ukazuje, že ve vývojové psychologii jsou stáří i mládí diskvalifi kovány ve jménu dominantní identity dospělosti.
Zatímco mládí disponuje dospělým tělem, pro nedostatek zkušeností a přílišnou emotivnost musí být zároveň zpochybňováno a kontrolováno, aby neohrozilo vývoj v budoucího dospělého. Stáří je na druhou stranu diskvalifi kováno pro své slabé tělo a přemíru zkušeností, představuje pouhou karikaturu někdejšího dospělého.
Obě identity tak podléhají symbolickému adultocentrismu.