Abstract
Kronikář a básník Jean Froissart (1337-1405) se ve svém rozsáhlém díle opakovaně navrací k motivu lovu, ať na vysokou, černou či na medvěda. Tyto epizody jsou ve vyprávění zpravidla přelomovou událostí, mají zásadní, až přímo tragický dopad na osudy svých protagonistů, zároveň v sobě často nesou morální či symbolický význam.
Lovu na jelena se zhostí i rytíři Camel z Camois a Sagremor, dva vedlejší hrdinové posledního francouzského artušovského románu ve verších Méliador, který Froissart věnoval Václavu Lucemburskému. Při podrobném čtení vykazují dvě zkoumané epizody jasné znaky inverze, převrácení ustálených prvků vyprávění, tedy jednoho ze základních prostředků parodie: obě lovecké eskapády jsou zjevnými travestiemi lovu takového, jaký jej v idealizované podobě znalo soudobé literární publikum.
Pokud připustíme přítomnost jemného humoru či dokonce rafinované, leč třeskuté komiky, ve Froissartově díle poněkud nebývalé, můžeme blíže sledovat, jak komika přispívá k charakterizaci Froissartových nedokonalých hrdinů a slouží tím jeho ideologickým východiskům. Lze pochybené lovy chápat jednou jako satiru na vypočítavost, podruhé coby burlesku o mladické nerozvážnosti?