Abstrakt
Demografické stárnutí je často označováno jako fenomén 21. století. Nicméně se jedná o přirozený proces, který sami více či méně vědomě ovlivňujeme.
Stárnutí populace je totiž mj. výsledkem zlepšování zdravotního stavu populace a obecného zvyšování kvality lidského života, které započaly již v průběhu 18. století v rámci demografické revoluce. Nynější obavy o udržitelnosti národních sociálních systémů v souvislosti se stárnutím populace jsou samozřejmě na místě, ale tyto obavy vychází ze standardních charakteristik věkové struktury, které často používají fixní věkovou hranici vstupu do poslední etapy života.
Avšak s prodlužováním lidského života se přirozená hranice stáří mění. Alternativní ukazatele stanovené na základě konceptu prospektivního věku nejsou založeny na počtu let, které daná osoba již prožila, nýbrž na počtu let, které daná osoba pravděpodobně ještě prožije.
Příspěvek představuje koncept prospektivního věku a aplikuje jej na populace Česka, Slovenska, Švédska a Itálie v letech 1950-2013, přičemž se soustředí na porovnání vývoje standardních a alternativních ukazatelů demografického stárnutí v čase.