Antická matematika se zabývala tvary, čísly a jejich poměry, v klidu i pohybu. Teprve až novověká geometrie tvary nahradila prostorem.
V příspěvku se věnuji pozdním úvahám Petra Vopěnky: návratu k tvarům, názornosti a reflexi dějin matematiky v propojení s fenomenologickou filosofií. Poukazuji na to, že v jeho podání tvar přivádí k vyjádření to, co je za obzorem.
V neposlední řadě sleduji vztah matematična a tvaru k fenomenalitě tváře, těla a Druhého.