Kapitola se zabývá teoretickou koncepcí základních zásad trestního řízení se zaměřením na zásadu legality a zásadu oportunity v českém trestním řízení. Autor charakterizuje obě zásady metodou právně-teoretického a historického výkladu.
Dospívá k závěru, je vhodné základní zásady trestního řízení uvést v úvodních ustanoveních nového trestního kodexu, protože jen tak může být naplněna jejich funkce - poznávací. Autor obě zásady konfrontuje se s dalšími instituty, které by měla přinést rekodifikace trestního řádu.
Vyslovuje se jednak pro zachování zásady legality, která bude vhodně spojena s prvky oportunity, jednak pro zavedení subsidiární trestní žaloby, kterou můžeme chápat jako prostředek dodržování zásady legality. Kriticky se staví k zavedení soukromé trestní žaloby, neboť by vedla k dalšímu rozšíření prvků oportunity a privatizaci trestního řízení.
V případě tzv. odklonů v trestním řízení navrhuje odstranění institutu dohody o vině a trestu a doporučuje juristické zpřesnění u trestního příkazu.