Hlavním cílem tohoto článku je ukázat, kdy je dle českého občanského zákoníku možné přiznat poškozenému preventivně-sankční složku přiměřeného zadostiučinění (sankční náhradu škody). Autor nejprve rozebírá tezi, podle které je české deliktní právo nově založeno na zásahu do nároku poškozeného a že je proto užitečné důsledně rozlišovat primární a sekundární právní nároky a jim odpovídající povinnosti.
Díky tomuto rozlišení lze podle autora lépe porozumět různým funkcím sekundárních nároků (prostředků nápravy). Vztah mezi primárními a sekundárními nároky je pak nahlížen prismatem vyrovnávací (korektivní) a distributivní spravedlnosti, což se ukáže jako klíčové pro identifikaci sankční funkce náhrady škody.
Ta má podle autora za cíl novou distribuci. Konečně klíčová část článku ve světle předchozích závěrů formuluje konkrétní podmínky možnosti uložit sankční náhradu škody v českém právu.