Příspěvek je zaměřen na uplatnění zásady ultima ratio v trestní odpovědnosti právnických osob. Analyzován je tento princip v hmotněprávní i procesní oblasti, jak z pohledu legislativního, tak i interpretačního a aplikačního.
Autor se zamýšlí nad možností využití diskrečního oprávnění státního zástupce v případech, kdy je trestní stíhání právnické osoby zjevně neúčelné s ohledem na neefektivní uložení trestu právnické osobě, která nemá majetek ani nevyvíjí žádnou činnost.