Článek sestává ze dvou částí. První podává přehled úzu slova παρρησία a jeho slovesných derivátů od počátku v 5. stol. př.
Kr. do novozákonní doby. Zabývá se politickou funkcí výrazu v athénské demokracii, jeho následným přechodem do soukromé sféry, jeho hodnotou v helénistické filozofii a nakonec jeho satirickým rozměrem.
Poté ukazuje některé změny jeho úzu v Septuagintě a jiných dílech helénistického judaismu a zkoumá významy slova v jednotlivých dílech Nového zákona. V druhé části článek ilustruje, jak užíval tento výraz Jan Chrýsostomos v 55 homiliích na Skutky apoštolů.
Soustředí se na případy, kde komentátor využil slova v klasickém významu, který označoval otevřenost veřejné řeči a užití otevřené řeči při napomínání a etické výchově. Tyto výskyty dokládají vliv Chrýsostomova sekulárního rétorického vzdělání na jeho exegetickou perspektivu.