Abstrakt
Úprava práva na přiměřené zabezpečení ve stáří v české, německé, španělské a švédské úpravě není sice zcela bez právního významu, přesto se jedná především o ústavní ideje zavazující zákonodárce, soudy i veřejnou správu při provádění těchto práv. Zákonodárci je až na některé zcela výjimečná práva, nikoliv však v rámci důchodového pojištění, vždy ponechán dostatečný prostor pro realizaci důchodových reforem.
Právě v jejich souvislosti se jednoznačně ukázal být význam ústavní ochrany práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří v české, ale též jiných zahraničních úpravách velmi omezeným. Žádná ze zkoumaných ústav, resp. judikatura obecných či ústavních soudů nepředstavuje ultimativní překážku, která by definitivně znemožnila provedení zamýšlené důchodové reformy. To je ovšem pochopitelné vzhledem k povaze zkoumaných sociálních práv.