Abstrakt
Tento text ukazuje, že v právu jsou všemožně přítomny různé fikce. To by nás mělo svým způsobem zneklidňovat, protože, jak už vyplývá z jejich samotného pojmu, jsou fikce něčím vymyšleným, vytvořeným, což je problém.
Co vlastně říkají naše výroky, v nichž fikce figurují? Znamenají něco? Máme je brát vážn ě? Máme se na ně v životě spoléhat? A co teprve v rámci teoretického diskurzu, který by měl být přesný? Je-li tomu skutečně tak, že fikce stojí v základech práva, potom je fikcionalismus nasnadě, neboť pokud chceme brát právo vážně, pak bychom měli i k této fikci přistupovat, jako kdyby byla pravdivá. Měli bychom reflektovat dvojí povahu práva - objektivní i praktickou, které má právo společné s morálkou, což v důsledku vede, stejně jako v morálce, k fikcionalistickému postoji akceptace.
Tím se ale zavazujeme k tomu, že naše výroky o právu budou něco znamenat. Jenomže v právu je občas problematické zastávat nějaká pravdivá přesvědčení.
Naopak vidíme, že se nám zde objevuje spousta tvrzení, která akceptujeme, aniž bychom byli přesvědčeni o jejich pravdivosti. Pokud ale mají naše tvrzení v rámci právního diskurzu něco znamenat, a ne být pouze pojmovou a na světě nezávislou magií, pak není na škodu reflektovat svou vlastní činnost a uvědomit si, kdy se chce v právním diskurzu něco skutečně tvrdit a kdy se jenom něco instrumentálně finguje.