Abstrakt
Příspěvek se zabývá a) vztahem pravěkého osídlení k půdám na území dnešních Čech, b) vztahem mezi obilninami pěstovanými v pravěku a vybranými parametry přírodního prostředí, zejména půdní produktivity, na území celé České republiky. Vztahy archeologických období a půdních typů se dají na úrovni makroregionu rozdělit do čtyř skupin, které v zásadě odpovídají vývoji pravěkého orebního zemědělství.
Všechny zemědělské kultury přednostně využívaly oblasti kvalitních půd, ale byly schopné hospodařit i na půdách s nižší kvalitou. Silná vazba osídlení a nejlepších orebně zemědělských půd přestává platit v průběhu mladší fáze starší doby bronzové, ale opět se projevuje v závěru pravěku zejména v době stěhování národů.
Nejdůležitější environmentální proměnnou, která ovlivňuje složení pravěkých souborů pěstovaných obilnin je kvalita půdy. To je nejvíce patrné na poměru pěstovaných pšenic a ječmene: s klesající půdní kvalitou stoupá podíl ječmene a klesá podíl pšenic.
Ačkoliv ekologické nároky pravěkých obilnin nejsou známy, ukazuje se, že prospívaly za podobných podmínek jako dnešní odrůdy a strategie pravěkého zemědělství byla podobná dnešním neindustriálním zemědělským komunitám, to znamená dosažení stabilní úrody pomocí vhodného výběru optimálních plodin vzhledem k lokálním podmínkám.