Abstrakt
Tématem příspěvku je specifičnost variantnosti Hlučné samoty, především její druhé verze, nad níž vládnou v odborné literatuře rozpaky (bývá označována jako méně hrabalovská). Detailnější analýzou dílčích pasáží se snažím ukázat, v čem spočívá specifičnost každé z variant, jak se tyto varianty (zejména druhé od okolních) odlišují.
Jako souhrnné označení specifičnosti druhé varianty volím legitimizační způsob vyprávění, který Hrabal pravděpodobně karikuje. K tomuto zjištění poukazuje důraz na sémantickou konkretizaci (pro Hrabala netypický), který je podvracen nejistotou vypravěče, dále jeho snaha po detailnější vykreslení nejenom reálné scény, ale také Haňťova nitra, d ůraz na podrobnější vylíčení nástupu normalizace.
Haňťa druhé varianty je sentimentální, postrádá smysl pro humor a sebeironii. Bídu světa připisuje na účet nehumánních nebes.
Tuto charakteristiku ilustruji na dvojím vztahu Haňti ke skatologické historce (karnevalové veselí první a třetí varianty stojí oproti metafyzice hovna varianty druhé), na odlišném pochopení strýčkovy smrti (zde vyčnívá existenciální poloha druhé varianty), v neposlední řadě na Haňťově představě obřího lisu, kterým by slisoval Německo.