České frankofilství přelomu století je tradičně dokladováno postavou Hanuše Jelínka. Je to opodstatněné, avšak pro pochopení plastičnosti celého fenoménu (a tím i k lepšímu pochopení Jelínkovy role v něm) je pozornost nutno obrátit i k dalším postavám.
Ideální volbou je spisovatel a novinář Václav Hladík. Dobově známý autor divadelních děl a románů usiloval o vytvoření "pražského francouzského románu".
Byl za to kritikou nemilosrdně odmítán. Současně však také vedl zahraniční rubriku Národních listů, byl jednou z klíčových osob při vzniku "srdečné dohody" mezi Prahou a Paříží v roce 1900.
V neposlední řadě stál právě před Hanušem Jelínkem v čele časopisu Lumír. Všechny tyto aspekty z něj bezpochyby činí důležitého mediátora česko-francouzských vztahů a Jelínkova předchůdce par excellence.
Jak je však možné, že osobnost Václava Hladíka, o deset let staršího Jelínkova současníka, upadla v téměř úplné zapomnění? V čem spočívala odlišnost jeho působení na poli česko-francouzských vztahů? Co to vypovídá o Jelínkovi samotném?