Abstrakt
Kniha pojednává o setkání subjektu s beztvarostí a jeho důsledcích, jak je uchopuje moderní světová literatura devatenáctého a dvacátého století (V. Nabokov, E.
Ionesco, R. Weiner, N.
V. Gogol, E.
A. Poe, G.
Leroux, Ch. Perkins Gilman a další).
Fenomén beztvarosti je zde zkoumán na základě vztahu literárního jazyka, vizuality a afektivity a ohledáván na pozadí jeho estetické, filozofické a antropologické reflexe. Hlavní ambicí všech kapitol je zodpovědět otázku, jakým způsobem je narativní text schopen pojmout, zprostředkovat a vynalézt fenomén beztvarosti, doposud spojovaný výhradně s oblast í výtvarného umění, a jaký teoretický potenciál tento kontakt pro estetické a literárněvědné myšlení skýtá.
Jakkoli to může daný pojem evokovat, moderní a postmoderní umění stejně jako současné zkoumání ukazují, že beztvarost neoznačuje absenci, likvidaci či abstraktní redukci konkrétního tvaru, jak o to usilovaly některé experimentální avantgardní projevy, nýbrž pohyb tvořivé deformace, dialektický proces vznikání a zanikání forem i událost, jež známé vizuální i textuální formy umísťuje na hranici viditelného a neviditelného, poznatelného a neznámého, přítomného a nepřítomného. Beztvarost je tak v této knize zkoumána jako zcela konkrétní intermediální operace, jež na jednu stranu formuje i deformuje materialitu jazyka, styl, narativ a obrazy textu a na straně druhé způsobuje radikální proměnu zobrazeného subjektu, který se do kontaktu s beztvarým elementem dostane.
Vedle diegetického světa a tvaru jazyka však performativní a afektivní síla beztvarosti zasahuje také diváka-čtenáře, jehož způsob četby tvaruje dle své vlastní logiky. Beztvarost je proto v daných literárních textech stopována prostřednictvím konkrétních manifestací - figur, jež svou epistemologickou a estetickou silou zdaleka přesahují jak svůj kontextuální rámec, tak vlastní verbální hranice.