Studie se zabývá pojetím duše a jejího vztahu ke světu v Hegelově Encyklopedii filosofických věd. Prostředkujícím členem duše a světa je fenomén zvyku, na němž je ilustrován Hegelův odklon od tzv. subjektivního idealismu.
Zatímco je zvyk na subjektivní i objektivní rovině nejen u Kanta a Fichta, ale obecně u osvíceneckých filosofů pojat jako umenšení spontaneity, ukazuje Hegel, že zvyk je pro lidské Já a jeho svobodu stěžejní. Svoboda totiž není čirá spontaneita, ale je odkázána na danost či Hegelovými slovy na substancialitu.
Právě zvyk je určitá substancialita uprostřed subjektivity, která skýtá subjektu oporu, aby mohl být přítomen světu a nenechal se jím vytlačit do sféry neskutečné niternosti.