Péče patří k člověku odjakživa. Je základní podmínkou přežití.
Etika péče je založená na vztahu, na vzájemné závislosti. Spíše než o autonomii a svobodné rozhodování jde v těchto vztazích o uvědomění si křehkosti a zranitelnosti člověka, neboť každý z nás je závislý na druhých, na okolním světě.
Občanská společnost, která dbá na zajištění práv a spravedlivého přístupu k péči pro všechny své členy předpokládá existenci pečujících vztahů na úrovni osobní i politické (Held, 2016). Nemusí jít nutně o vztahy, v nichž se lidé potkávají tváří v tvář, jak se to denně děje v každodenní praxi v sociálních a zdravotních službách.
Je ovšem nezbytné, aby byla péče uznána jako praxe, která neohrožuje lidskou důstojnost a neoslabuje autonomii, ale naopak, jako vztah založený na důvěře, v němž je rozvíjena ohleduplnost a respekt. Pečující vztah vyžaduje ponoření se do druhého s cílem lépe porozumět jeho situaci, abychom se mohli rozhodnout, zda a jak máme jednat (Noddings, 2013).
Uznání péče jako hodnoty umožňuje pěstování pečujícího vztahu mezi lidmi v osobním životě i mezi členy společností (Tronto, 2009). Jako příklad pečující společnosti byla uvedena iniciativa Jitky Zgola týkající se možností mezigenerační péče a komunitního bydlení v Cape Breton a na dalších místech v Kanadě a USA.