Esej analyzuje novou fázi v praxi cestopisného psaní na příkladu pětisvazkového cestopisu Peregrinus in Jerusalem, jenž byl napsán v Praze servitou Angelikem M. Müllerem a v průběhu 1. poloviny 18. století byl vytištěn dvakrát.
Zvláštní pozornost je věnována Müllerovým dlouhodobým vazbám k českému prostředí i k Itálii, jež podmiňovaly a utvářely jeho cestopisné psaní. Autorka rozvíjí tezi, že cestopis spojoval učenou praxi sbír ání a revidování dat se servitskou observantní tradicí vedení diárií.