Recenze knihy Josefa Vojvodíka a Marie Langerové, věnované patosu coby jednomu z ohnisek myšlení a umění třicátých až padesátých let 20. století. Publikace se v kontextu díla Růženy Vackové a Pavla Kropáčka zabývá reflexí patosu jako estetické (resp. esteticko-psychologické a filozofické) kategorie v teorii umění, patickými dějinami umění a patickým modusem vivendi v umělecké praxi a patosem jako ikono-patickou silou obrazu, uměleckého díla vůbec, tedy recepčně estetickou dimenzí patičnosti a patosu jako ikonopatie také ve smyslu tradiční ikonologie.