Abstrakt
Studie podává přehled o prvních projevech uvědomění osobnosti v Čechách, které se objevují v historické literatuře od 12. století, a ústí v pojednání o středověkých autobiografiích. Ačkoli byly v Čechách, stejně jako v ostatních zemích latinského kulturního okruhu, autobiografie ve středověku vzácné, lze v průběhu dvou staletí pozdního středověku zachytit tři významnější autobiografické spisy z odlišného společenského prostředí, odlišného literárního typu a rozdílné funkce: Vlastní životopis Karla IV., což byla panovnická autobiografie v podobě knížecího zrcadla určená autorovým nástupcům a podávající obraz výchovy a chování dobrého panovníka.
Druhým spisem tohoto typu byl autobiografický list bývalého pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, v němž pisatel vlastními životními osudy vysvětloval svůj politický neúspěch. Na samém konci středověku vznikla autobiografie Kryštofa z Týna, drobného šlechtice, který si vydobyl společenský vzestup v císařském vojsku a v diplomatických službách a chtěl svým potomkům a budoucím dědicům ukázat, jak z poctivě vydělaných prostředků legálně rozšířil rodinné statky, aby se nemuseli stydět za své budoucí dědictví a pochybovat o jeho počestném původu.
Všichni zmínění autoři měli tedy konkrétní důvod pro napsání svého životopisu. Všechny tyto autobiografie jsou pochopitelně subjektivní, vyprávění je podřízeno účelu, pro který vzniklo - pro politické cíle, pro ospravedlnění vlastního selhání, pro "zdůvodnění" a současně vyjádření pýchy z legálně nabytého majetku.