Abstrakt
Na začátku 20. století se v Číně vytvářely nové společenské role učitelů, publicistů, vědců a také básníků, které již nebyly pouhými jednotlivými stránkami tradičních univerzálních konfuciánských vzdělanců. Toto rozdělení si vynucovala praxe moderního života, mnozí vlivní intelektuálové ho ale nechtěli přijmout.
Důsledkem tohoto rozporu byly různé často vypjaté polemiky, ve kterých figurovala jako jádro sporu kultura, věda a jejich vzájemný vztah. Jednu takovou polemiku vyvolal slavný čínský básník Xu Zhimo, když v roce 1923 na okraj projevu na jedné pekingské střední škole poznamenal, že dobří básníci většinou byli velmi špatní v matematice.
Tato poznámka se stala odrazovým můstkem kritického komentáře ve významných tehdejších novinách Chenbao, kde byla označena za symptom vady čínského charakteru - odporu k číslům. Následující polemické reakce ukázaly, že samostatnou pozici básníka byli ochotni hájit mladší čtenáři; starší generace ale vnímala poezii jako součást jednotné role intelektuála, který musí především vychovávat.
Tuto celkem tradiční myšlenku mnozí spojovali s radikálním přesvědčením, že úlohou intelektuála je především pomáhat modernizaci a zušlechtění národa. Nezbytnou součástí tohoto modernizačního projektu bylo přijetí a osvojení vědeckého ducha a matematiky.
Diskuse o tom, jaký má být vztah básníka k matematice, odrážela tyto rozpory mezi tradičními hodnotami a moderními aspiracemi. Ve svém příspěvku se vrátím ke zmíněné polemice se zohledněním toho, jak mnozí čínští matematici v této době nadále psali poezii v tradičním stylu.
Nově se vytvářející diskontinuita mezi vědou a uměním se odrazila také v tzv. debatě o vědě a metafyzice či vědě a životních názorech, která probíhala rovněž v roce 1923. Hlavní Xu Zhimoův kritik Sun Fuyuan publikoval i v této debatě, což dokresluje jeho rozporuplnou koncepci intelektuála v moderní Číně.