Příspěvek se zabývá barokní historií Podkrušnohoří, konkrétně oblastí zhruba vymezenou duchovským panstvím a oseckými državami na přelomu 17. a 18. století. Základním východiskem článku jsou pasáže z německého překladu Mariánského atlasu od oseckého cisterciáka Augustina Sartoria z roku 1717, ve kterém je oblast Podkrušnohoří, konkrétně severovýchodní výběžek Mostecké pánve, označena za mariánskou zemi.
Stejná metafora se pak objevuje i v soudobých dílech dalších dobových kazatelů. Článek se zabývá otázkou, z jakých kořenů tato interpretace zdejší krajiny vychází, primárně se přitom soustředí na dochované architektonické památky, konkrétně mariánská poutní místa, která mají podle barokních textů tvořit oporu myšlené mariánské země.