Období německé okupace, protektorátu "Čecha a Morava " a druhé světové války představuje zvláštní kulturní, sociální, intelektuální, ale i emocionální a afektivní "prostor" v konfrontaci s extrémními stavy a zkušenostmi. Ty jsou pak různě vyjadřovány uměním, stejně jako se odráží v teorii umění a ve filozofii umění.
Současná diskuze o krizi humanismu nově vzbudila teoretický zájem o antropologické, filozofické a estetické jevy, jako jsou afektivita, patos, performativita a medialita emocí. Tato témata staví do nového světla i otázku vztahu mezi uměním a násilím v českém umění, a zejména v poezii z válečného období.
Naše hlavní otázka v této souvislosti zní: Jak lze vysvětlit, že i mezi hrůzami války a okupace, uprostřed brutálního násilí, v konfrontaci s nelidskou krutostí a utrpením jsou vytvořeny velmi působivá estetická díla? Může být vyjádřeno nepředstavitelné? Autoři se pokoušejí o alespoň částečnou odpověď tím, že předkládají analýzu válečné poezie Jana Zahradníčka ze sbírky Korouhve; soustředí se zejména na analýzu skladbu Žalm roku dvaačtyřicátého.