Tématem textu je způsob, jímž je v polské literatuře reflektován tzv. frankismus, židovské heretické náboženské hnutí 18. a 19. století. Kromě základních informací o zakladateli frankismu a samozvaném mesiáši Jakubu Frankovi (v českém prostředí postavě nepříliš známé) se zaměřuje především na tři odlišné umělecké přístupy k tzv. toposu falešného mesiáše, a to na příkladu prozaických textů tří polských autorů - Juliana Stryjkowského, Aleksandra Wata a Olgy Tokarczuk.