Bulharská literatura národního obrození (1762-1878) bývá dělena do tří hlavních fází: 1. rané obrození (1762-20. léta 19. století) - působení P. Chilendarského, jeho současníků a S.
Vračanského; 2. skutečné obrození (20. let 19. stol.-1856) - doba kulturního vzmachu a zrodu bulharské osvěty. Utváří se bulharské školství a píší se první učebnice, řeší se otázky spisovného jazyka, rodí se periodický tisk i umělecká literatura a boj za bulharskou církevní autonomii se rozrůstá v celonárodní otázku; 3. vrcholné obrození (1856-1878) - překonává se dosavadní žánrový synkretismus a dotváří se bulharská poezie (D. Čintulov, G.
S. Rakovski, P.
R. Slavejkov, mystifikace Veda Slovena, N.
Kozlev, I. Vazov), drama (D.
Vojnikov, V. Drumev) i umělecká próza s výjimkou románu (V.
Popovič, V. Drumev, I.
R. Blăskov, L.
Karavelov). V 70. letech se dotváří umělecká kritika (N.
Bončev) a bulharská revoluční emigrace přesměrovává literaturu k revoluční publicistice a poezii osobitého charakteru (L. Karavelov, Ch.
Botev).