Tato kniha rozlišuje tři cesty k emancipaci - existenciální revoltu, politickou revoluci a občanské jednání. V prvních dvou lze najít mnoho podnětného, jakmile se však jedna nebo druhá začne představovat jako jediná a o sobě dostatečná odpověď na otázku lidské emancipace, ústí do opaku toho, co slibuje.
První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domněl é kolektivní vůle či dějinné nutnosti. Obě cesty proto musejí být nově promyšleny z hlediska cesty třetí.
V občanském jednání se člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se jedině z něj. Pravost této cesty je měřena mimo jiné tím, že samotné vykročení na ni je v jistém smyslu již dosažením cíle.
Na tuto cestu nás vysílá také Václav Havel, když si v Moci bezmocných klade otázku, zda "světlejší budoucnost", evokovaná velkými emancipačními projekty modernity, "je opravdu a vždy záležitostí nějakého ,tam'. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?"