Příspěvek se zaměřuje na agresivitu z psychodynamického pohledu. Zmiňuje prvotní psychoanalytické konceptualizace agresivity vycházející převážně z Freudova fyziologického determinismu, který vnímá agresivitu jako přirozenou behaviorální manifestaci Thanatu.
Ten je stejně jako Eros součástí fyziologické výbavy člověka. Z pohledu současné hlubinné psychologie se ukazuje, že Freudova konceptualizace agresivity, spojená s definicí neurotických obranných mechanismů, stanovila základy pro moderní psychodynamické chápání konstruktu osobnosti.
Podle závěrů O.F. Kernberga a jeho kolegů (Yeomans, Clarkin & Kernberg, 2015) je možné vnímat strukturu osobnosti jako vzájemně provázaný soubor dimenzí, v nichž míra a způsob agresivních projevů tvoří některé z esenciálních determinant pro posuzování závažnosti osobnostní psychopatologie.
Zatímco nízká úroveň konsolidace identity, predominance primitivních obranných mechanismů a proměnlivé testování reality doposud pomáhalo diferencovat mezi normální/neurotickou, hraniční a psychotickou organizací osobnosti, hlubší analýza psychodynamických aspektů agresivity umožňuje diferenciaci subtilnějších fenoménů v rámci hraničního spektra organizace, kterou lze uplatnit zejména při diferenciální diagnostice jednotlivých poruch osobnosti.