Abstrakt
Křesťané vnímali od raného středověku islám jako novou christologickou herezi. Tento výklad dnes sice oživily nové hypotézy o jeho počátcích, avšak v přemýšlení o Božím plánu spásy pro všechny lidi nevystačí.
Velký krok od nevlídnosti k dialogu s muslimy učinil Druhý vatikánský koncil. Od jeho optimistické éry se katolická církev i SRC snaží o dobré vztahy s muslimy i navzdory růstu islamismu a salafíjského radikalismu a tendencí k vzájemné démonizaci mezi islámem a Západem od konce studené války.
Křes ťanské snahy o dorozumění nemohou být samozřejmě neuvážené, partnery k dialogu je nutno pečlivě vybírat. Článek ukazuje na překážky i na pozitivní kroky na cestách k lepším křesťansko-muslimským vztahům. Pozornost věnuje zvláště teologické reflexi otázek úcty k životu, respektu k jným, svobody náboženství a milosrdenství jako témat ukazujících cestu k uvolnění současného napětí.