Podoba česko-slovenské vzájemnosti neměla v průběhu 19. století jednolitý charakter. Na příkladu cestopisné literatury přelomu 19. a 20. století je mimo jiné vidět, v jak složité historické situaci se Slovensko nacházelo.
Terézia Vansová ve svém cestopisu Paní Georgiadesová na cestách s podtitulem Veselý cestopis do Prahy na národopisnú výstavu (1896-1897) zachycuje tuto proměnu spolu s proměnou literárního i společensko-historického kódu. Z typologického hlediska jde v cestopisu Vansové o zřejmé vybočení z dosavadní tradice cestopisného žánru.
Volba fiktivní vypravěčky namísto autorského subjektu a ženská optika vyprávění se jeví ve vývoji slovenské literatury jako nová. Autorka prostřednictvím fiktivní vypravěčky Johanny Georgiadesové tematizuje vzájemnou (česko-slovenskou i slovensko-českou) neznalost kulturně i historicky nejbližší krajiny.
Cesta na Národopisnou výstavu českoslovanskou konanou roku 1895 zaujímá v cestopisu centrální místo a pro Vansovou znamenala navzdory tematizaci trhlin také posilování národního sebevědomí.