Navzdory turbulencím, jež vyvolalo odhalení kultu Stalinovy osobnosti, se komunistické straně paradoxně povedlo upevnit stabilitu mocenských vazeb a opětovně zvýšit legitimitu svého mocenského postavení. Utopická snaha o dosažení komunistického společenského ideálu byla ve stranickém diskursu postupně nahrazena reálně přijímaným příslibem vybudování socialistické společnosti, který byl alespoň proklamativně naplněn již v roce 1960.
Postupné obnovení represivních praktik v letech 1957 a 1958, které provázely další vlnu nucených zásahů do struktury společnosti, bylo umožněno společenským přijetím představy komunistické strany jako garanta společenské stability. V pohraničí byli komunisté vnímáni velmi silně jako záruka neměnnosti poválečných poměrů, představovaných především nuceným vysídlením německého obyvatelstva.