Abstract
Příspěvek se věnuje kompetencím mentorů klinické ošetřovatelské praxe, které jsou nezbytné k formování a rozvoji souboru klíčových znalostí a dovedností nezbytných k úspěšnému vykonávání této role. Pro účely tohoto příspěvku je pozornost zaměřena na důležitou souvislost v posuzování kompetencí a hodnocení výkonu pedagogů, v součinnosti se zaváděním kvalifikačního rámce v institucích terciárního vzdělávání, kde výstupy z učení jsou charakteristickou orientací na studenta.
Následuje prezentace vlastního kvantitativního výzkumu, který proběhl formou autoevaluačního dotazníkového šetření u 71 respondentů - absolventů certifikovaného kurzu na 2. LF UK a ve FN Motol a u 38 respondentů, kteří certifikovaný kurz absolvovali v jiných akreditovaných zařízeních.
V oblasti znalostí a dovedností přinesla autoevaluace mentorů pozitivní výsledky. Mentoři se cítí být dobře připraveni pro výkon své role a požadované znalosti a dovednosti uplatňují v praxi.
Byly zároveň zjištěny rozdíly v přístupu při realizaci certifikovaných kurzů, které podporovaly buď pedagogický model mentoringu nebo podpůrný model mentoringu. Příspěvek dále obsahuje vybrané výsledky dotazníkového šetření, které se mohou stát empirickým podkladem pro širší debatu o koncepci mentoringu v České republice (ČR), pro upravení vztahů a kompetencí souvisejících s mentoringem v ošetřovatelství a rovněž také pro další zlepšování vzdělávacích programů nejen certifikovaných kurzů. Účelem tohoto příspěvku je poukázat na nezbytnost výstupů z učení, jež vyplývá ze značné variability certifikovaných kurzů.